Zaříkávač lodí: ukázka z Terry nullius

Časopis XB-1 minulý týden zveřejnil rozsáhlou ukázku z Terry nullius: předmluvu a část Vykradačky hrobů, úvodní povídky Martina Gilara. Pokud vám to ale ještě nestačí, přináším také krátkou ukázku ze začátku vlastní povídky Zaříkávač lodí.

I v dnešní osvícené době je rozšířenou pověrou, že pokud rozbijete zrcadlo, přinese vám to sedm let neštěstí. Nikde se ovšem neříká, co se stane, pokud začnete s rozbitým zrcadlem a poslepujete střípky dohromady. Nejspíš si k tomu budu muset něco vymyslet. Nebo vám koneckonců můžu říct svůj vlastní příběh – příběh rozbitého zrcadla.

Mohl bych začít před čtyřiatřiceti subjektivními lety, v momentě, kdy jsem byl počat, už tehdy rozbitý. Nebo vás můžu zavést rovnou sem: nahlížející do temnoty a uvažující o tom, co znamená. Tohle totiž není žádná obyčejná temnota. V infračerveném spektru září jen nepatrně víc než pozadí. Mohli byste si ji splést s extrémně chladným a tmavým hnědým trpaslíkem, dokud byste nezměřili hmotnost, gravitaci a složení. Pak byste se ocitli tváří v tvář problému. Věc, kterou se snažíte tak pečlivě popsat, je černý trpaslík; pozůstatek dávné hvězdy. Opravdu dávné. Pokud jste dávali pozor na hodinách fyziky, možná jste už zalapali po dechu a vykřikli, že to není možné.

Ale empirie vám dává na frak. Nemožnost existuje, měření byla nesčetněkrát zopakována a všechna vedla ke stejnému závěru. Tento skandální objekt však pozorujete ze vzdálenosti několika světelných let. Zoufale toužíte prozkoumat ho zblízka. A tehdy vstupuji do příběhu já, společně s Giordanem Brunem a čtyřmi dalšími slavnými mysliteli vskutku kosmické perspektivy.

***


Je těžké to zahlédnout, co?“

Trhl jsem sebou a prudce se v mikrogravitaci otočil. Nejenže mne nečekaný návštěvník vyrušil od pohledu ven; přerušil také neslyšný rozhovor v mé hlavě. Byl to sám plukovník Torres; kdo jiný by dokázal přimět tak nevinnou poznámku znít jako obvinění?

Nesnažil jsem se o to.“

Odfrkl si. „Lžete; ovšemže jste se snažil. Každý se pokouší to spatřit vlastníma očima, i když ví, že neuvidí nic.“

Torres měl pravdu. Snažil jsem se objekt uvidět. S naší současnou vzdáleností by jeho zdánlivá velikost byla o něco méně než dvě úhlové minuty. Hodně pro jakýkoli zářící nebo ozářený objekt, aby ho lidské oko okamžitě spatřilo bez jakékoli snahy. Velmi málo, pokud je věc, kterou se snažíte zahlédnout, černočerná.

Překonali jsme téměř pět světelných let pro věc, kterou ani nedokážeme spatřit.

Tam,“ řekl jsem. „Mezi těmi dvěma hvězdami by měla být viditelná třetí. Ross 1015 B musí být v rovině pozorování. A můžete si všimnout i slabého zakřivení světla okolo.“

Plukovník se zamračil. „To vám teď řekla loď, že je to tak?“

Nepopíral jsem to. Čekal jsem, až se ozve, proč přišel.

Máme problém s jedním z raketoplánů. Vyřešte to,“ řekl Torres se svou obvyklou přímočarostí.

Následoval jsem ho přes hlavní palubu, rotující sekci lodi. Přizpůsobení se tíži mi připadalo nezvyklé. Vždycky jsem si, na rozdíl od ostatních lidí, připadal doma v mikrogravitaci. Nejspíš je to jen nejmenší z mých zvláštností.

Koridory ožívaly neobvyklým ruchem. Zdálo se, že každý, kdo už byl vzhůru, najednou spěchal někam jinam. Převážně vojáci; nezahlédl jsem tu mnoho vědců. A Torres zmínil raketoplán, přestože žádný start nebyl na rozpisu. Měl jsem vědět o všem, co se na lodi děje.

Giordano Bruno to měl rozhodně vědět.

O co tu jde?

Nepřístupná informace, odpověděla loď. V mé hlavě zněla její slova omluvně.

Zkusil jsem prohledat nedávné objevy. Ale ve mně přístupných složkách nebylo nic, co by ospravedlňovalo start raketoplánu.

Torres mi snad podá vysvětlení, až se dostaneme na místo.

Zpátky v příjemné mikrogravitaci; dokovací sekce na ose Giordana Bruna. A dokonce ještě větší rušno než jinde.

Ten nejbližší,“ ozval se Torres. „Reaguje na aktualizaci navigace příliš pomalu, všechno ostatní se zdá v pořádku. Opravte to.“

Jako by to bylo tak jednoduché a záleželo jen na mně.

Připoutal jsem se do pilotního křesla, zašeptal krátkou omluvu vůči Giordanovi a omezil své spojení s lodí. Pak jsem se natáhl pro kabel Mikuláše Koperníka.

Přítomnost cizí mysli jsem ucítil, jakmile se konektor dotkl mého rozhraní. Dovolila mi se přiblížit; vidět, slyšet, cítit ji a dotknout se jejích center. Zdála se neskutečně malá a primitivní ve srovnání s nedozírnou sítí mysli Giordana Bruna. Kvantové počítače raketoplánů byly o několik řádů méně výkonné než ten lodní. Kdyby Bruno byl člověk, Koperník, Kepler, de Brahe a Galilei by mohli být ještěrkami. Původním úmyslem bylo pojmenovat plavidla na této misi po slavných astronomech. Samozřejmě že samotná loď skončila pojmenovaná po jediném z nich, který de facto nebyl astronom.

Tady. Drobná závada, která ovšem narušovala část běžných funkcí. Postup byl jasný.

Postrčit vědomí počítače. Nechat ho závadu najít a prozkoumat. Vložit návrh řešení mezi jeho vjemy. Počkat, dokud se samo neopraví.

Dva neúspěšné pokusy. Pak mne konečně nechalo dovést jej přímo k problému a vyřešit ho.

Čmuchá, cítí mě. Blíží se.

Koperník si byl najednou naplno vědom mé přítomnosti a horlivý prozkoumat tu podivnou cizí mysl. Přerušil jsem kontakt, než jsem mu k tomu mohl dát šanci.

Vynořil jsem se zpět z raketoplánu. „Hotovo. Všechno by teď mělo fungovat.“

Plukovník Torres pokývl.

Nic víc. Jako by očekával, že teď jednoduše půjdu.

To jsem rozhodně neměl v úmyslu. „Teď když jsem Koperníka opravil, rád bych věděl, proč ho potřebujete – a proč potřebujete aktivní jeho kvantový počítač, když jsem zatím jediný probuzený operátor? Ujišťuji vás, že raketoplán dokáže letět i s běžným počítačem.“

To není vaše starost,“ odvětil Torres.

Váš úkol je tu hotov,“ dodal, když jsem se nepohnul.

Neměl jsem se k odchodu.

Torres ztratil trpělivost. „Zmizíte už z cesty? Zatraceně, vy zaříkávači lodí jste jeden větší cvok než druhej! Jeden z vás vzhůru je víc než dost. Není se čemu divit, že se bavíte s loděmi, když dokážete stěží pochopit pitomou lidskou konverzaci!“

Bez dalšího slova jsem ho opustil.

Torres se mýlil. Nevybral jsem si tuhle práci, protože mi to nešlo s lidmi. Zvolil jsem si ji přesně z opačného důvodu. Někdy jsem lidem rozuměl až příliš dobře.

Chtěl jsem ho vyprovokovat, zjistit, jak moc ho má neposlušnost rozčílí. A to bylo rozhodně o mnoho více, než bych čekal, kdyby šlo jen o rutinní dílčí misi.

Začínalo se dít něco velkého.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Warning: A non-numeric value encountered in /data/www/20562/julienovakova_com/www/wp-content/plugins/ultimate-social-media-icons/libs/controllers/sfsi_frontpopUp.php on line 63